A B C D  E F G H I J  K  L M  N O P  R  S  Š T V  Z  Ž                                                  

akant - výzdobný motiv rostlinného původu (druh bodláku), většinou stylizovaný. Bohatší ornament, někdy proplétaný stuhou, se nazývá též roz-vilinou.

akropole - vydělená ústřední část opevněného areálu hlavně hradisek, ve středověku též samostatné pevnůstky rozsáhlejších předhradí (•* Bludov, * Zubštejn).

alod (alodium) - svobodný šlechtický statek, na rozdíl od udělovaného lé­na (manství), které drželi leníci, manové vyšší šlechty, biskupa a klášterů.

apsida - půdorysně půlkruhové ukončení kněžiště převážně románských kostelů.

architektonické stavební řády - systémy antických staveb převzala zejména renesance a zčásti následné stavební slohy. Dorský řád má svisle žlábkované (kanelované) kónické sloupy bez patek a jednoduché hlavice. Kanelování iónských sloupků je odděleno ploškami (výžlabky se ne­dotýkají), dříky proměnlivého průřezu mají největší průměr v třetině výšky (entaze), stojí na patce a hlavici po stranách ukončují voluty. Nejbo­hatší hlavici s přetvořenými akantový-mi listy má sloup korintský. Vodorovným nosným (břemenným) prvkem bylo kládí, které se odspodu skládá z architrávu, zdobeného vlysu a římsy. Variantou řecko-asijského kládí s římsou podepíranou konzolami a bohatě zdobeným vlysem je tzv. per-gamské kládí. řády, upravila je (např. odstraněním kaneláže) a doplnila toskánským řádem římského původu (hladký sloup na oblounové patce, krček přechází v hlavici echinem - půlbochníkem a čtvercovou krycí deskou - aba­kem). Kompozitní řád má hlavici sloupu kombinovanou z korintského a iónského řádu (nad akanty jsou ješ­tě volutové závitnice). 

architektonické články - zdobné a funkční detaily stavby, až do maný­rismu většinou kamenického prove­dení. Patří k nim ostění otvorů, je­jich členící prvky (kružby, sloupky, kříže) a výzdoba kolem nich, kleneb­ní prvky (svorníky, konzoly, žebra), nosné a opěrné prvky (sloupy, pilíře, oblouky, kládí, konzoly, krakorce), členící a výzdobné elementy fasád (vlysy, pilastry, lizény, římsy) ad.

architráv - nosná (břemenná) dolní část kládí spočívající přímo na pod­porách (sloupech, pilířích).

archivolta - vnitřní, často zdobená lícní část oblouku (arkád, portálů, oken).

arkáda - oblouk spočívající na svislých podporách (sloupech, pilířích). Slepá arkáda je přiložena k plné zdi. Více arkád vytváří lodžii (arkádový ochoz), několikapatrové pak arkádovou soustavu (arkádové nádvoří).

arkýř - zastřešený výstupek z průčelí stavby nesený krakorci, konzolami nebo zděnou podnoží. Někdy obsa­huje presbyterium kaple, menší ar­kýř zase často dolů otevřený převel (středověký záchod).

armování - vyztužení nároží kamen­nými kvádry (kvádrováním, bosáží).

artefakt — uměle i umělecky zhotove­ný předmět i technický výrobek. atika - zídka nad hlavní římsou pohledově zakrývající střechu. Často je členěna prolamováním (nefunkční­mi okny, cimbuřím, vpadlinami), balustrádou a nástavci (sochami, věžič­kami, cucky).

balista - metací stroj s plochou dráhou projektilu. Z dlouhého lože vystřeluje okrouhlé střely. Využívá energii nashromážděnou ve zkrouce­ných svazcích provazců nebo v ohybu velkého lučiště (arkabalista).

balustráda - zábradlí tvořené kuželkami (balustry) a kamenným madlem.

bateriová věž - od pozdní gotiky vy­soká věž s několika podlažími, vyba­venými dělovými komorami a společ­ným vnitřním prostorem. Má obvykle okrouhlý, podkovovitý nebo víceboký tvar.

barbakán - samostatné opevnění okrouhlého nebo vícebokého tvaru vestavěné do příkopu před branou, s níž je spojeno krčkem hradby. Trasa cesty se v něm většinou zalamovala (** Nástin vývoje hradů).

barok, baroko - umělecký sloh 17. a větší části 18. století, jehož stavby se vyznačují dynamičností rozvlněných tvarů a bohatým pročleněním fasád.

bastion - jeden z hlavních obran­ných prvků tzv. bastionové soustavy, obvykle pětiúhelného půdorysu se zděnou plentou a sypanou výplní (někdy celé sypané). Jednoduchou staroitalskou soustavu první poloviny 16. století zavedl Michele Sanmiche-li, rozvíjením se zvětšoval počet a druhy prvků až po složité systémy maršála Vaubana a métské fortifikač­ní školy 18. století.

bazilika - většinou trojlodní kostel se střední lodí převyšující boční lodi natolik, že bývá opatřena okny.

bašta - opevňovací článek vystupující z linie hradby a umožňující aktivní obranu bočním postřeleni (flankováním). Na rozdíl od věže nepřevyšova­ly bašty (okrouhlého, pravoúhlého či polygonálního půdorysu) připoje­nou hradbu a byly často uzpůsobeny pro využití palných zbraní. Z vnitřní strany bývaly otevřené, ale i uzavřené. Zvláštním případem s několika patry a dělovými komorami jsou bateriové věže a baštami se nazývají i hlavní objekty předsunutých a vysunutých opevnění, případně obléhací dřevohlinité objekty.

bergfrit - útočištná hlavní věž hradu. Má válcový, ale i hranolový tvar. Typ hradu, jehož areál bergfrit plně ovládá, se nazývá bergfritovou dispozicí (typem). Má-li hrad malé rozměry a jediný palác, jde o úsporný bergfritový rozvrh, rozvinutá dispozice obsahuje obytných křídel více («* Nástin vývoje hradů).

berma - rovinný pás mezi hradbou a příkopem, případné svahem. Pochází ještě z hradištního období, kdy odstup hradby od svahu zajišťoval je­jí stabilitu.

bloková dispozice - kompaktní srostlice objektů, případně s obytnou věží a drobným nádvořím (-" Nástin vývoje hradů). Blokovou stavbou se rozu­mí i členitější jednokřídlá budova.

bolverk (něm. Bollwerk) - masivní vnější opevňovací prvek hradu z pozdního středověku, většinou vybave­ný plošinami pro postavení děl. Bývá často jen nasypaný a někdy oplento-vaný tenkým zdivem.

bosáž (rustika) - plastické kvádrové zdivo s opracovaným (tvarovaným) povrchem. Napodobením v maltovém štuku vzniká nepravá bosáž, rytím (proškrabáním) v dvouvrstevné omítce sgrafitová bosáž rozličného geometrického řešení (nejběžnější jsou tzv. psaníčka a různorodý dia­mantový řez).

bradatice - bojová sekera se širokým, aoiu protaženým obloukovým ostřím.

broderie - ornamentálně tvarované rostlinné obrazce (z keřů a květin) v parteru francouzských zahrad s mezilehlými plochami vysypanými pískem nebo jemnou drtí. Název je odvozen z francouzského výrazu pro výšivku.

břit - do hrany vytažený povrch válcových věží. Směřoval do směru ohrožení a vzniklé sešikmení zmenšovalo úhel dopadu projektilů a tím i jejich destruktivní účinek. Trojú-helný břit mohl být případné vytvo­řen pětibokým utvářením hranaté věže.

cimbuří - ozubená koruna poprsníků (parapetních zídek) hradebního ochozu. Střídání zubů (stínek) a proluk umožňuje jak krytí obránců, tak střelbu. Než cimbuří nahradily kryté ochozy se střílnami, byly širší stínky opatřovány ještě střílnou.

cirkumvalace - vnější okruh opevně­ní kolem obléhacího ležení, který zabraňuje útoku zezadu, vedenému spojenci obléhaných se snahou jim pomoci. Opak kontravalace.

cisterna - jímka na dešťovou vodu, na hradech, kde nebyla z různých důvodů zřízena studna, často jediný zdroj vody pro obyvatele. V propustných horninách byla izolována jílem, někdy byla nádržka doplněna dílem filtračním.

citadela- opevněné jádro rozsáhlejší pevnosti, zejména novověké, poslední útočiště posádky. V přeneseném smyslu městský hrad středověkých měst.

cvikl - plocha skrojku vymezeného archivoltami arkád a portálů a svislými a vodorovnými architektonickými články, často pokrytá plastickou výzdobou.

čestný dvůr - prostor mezi hlavním středním křídlem (corps de logis) a bočními (často nižšími) křídly zámku (francouzsky cour ďhonneur). Je pohledově otevřen k příjezdu a od okolí oddělen jen patní zídkou s mřížovím a bránou.

cucek - zdobný nástavec štítů, hlav­ních říms a atik různého tvaru (váza, koule, šiška).

dělová komora - mnohdy klenutá místnůstka pro umístění děla ve hmotě zdiva bašt, masivních hradeb a bateriových věží. Je přirozeně opatřena vhodně směrovaným výstřelným otvorem (střílnou).

diamantový řez (diamantování) — plastické utváření bosáže a jiných ar­chitektonických prvků tvarově připomínající plošky vzniklé při broušení diamantů.

dominium (doména) - rozlehlé pan­ství souvislého charakteru.

donjon (donžon) - obytná věž s do­statečně velkými místnostmi, v patrech osvětlenými okny a vybavenými krby nebo jiným otopným zařízením. Stojí většinou v chráněné, nebo centrální poloze a dispozice s donjonem místo paláce a bez bergfritu se nazývá donjonovou («* Nástin vývoje hra­dů).

dórský řád, sloup, hlavice - viz archi­tektonické stavební řády.

drápek - plastický tvar na patce vloženého sloupku portálů z pozdně románského a přechodového románsko-gotického období.

dýmník - zařízení sbírající kouř nad otevřenými ohništi černých kuchyní. Usměrňoval dým k odvodu (komínem, dýmnými otvory). Lehčí konstrukce byly zavěšeny, masivnější stály na stojkách.

edikula - stavební prvek tvořený podporami (většinou sloupy či polo-sloupy) a kládím (případně se štítem) rámující okna, portály a jejich nástavce. Utvářením připomíná drobný antický chrámek, z něhož je odvozen i název.

eklekticismus - mechanické napodobování starších slohů, často s bezduchým využitím jejich architektonických prvků. Běžný v historizujících slozích pozdního 19. století s názvy s předponou pseudo (pseudogotika apod.)

elevace - vyzdvižení, v architektuře ve smyslu strana, průčelí objektu.

empir - forma pozdního klasicismu francouzského původu nazývaná podle císařského období Napoleona I. (od roku 1804).

empora - viz tribuna.

enfiláda - místnosti stejné šířky uspořádané za sebou a spojené dveřmi, odtud též řada dveří v jedné ose. 

epigrafika -jedna z pomocných věd historických, přenesené nápis na desce, omítce apod.

episkopát - biskupský úřad, též ob­dobí, po něž ho určitá osoba zastává. erb - znak, rodové heraldické zná-

mění na štítu. Alianční (sdružený) erb obsahuje znaky manželů nebo vedle znaku osoby též znak instituce, v níž dotyčný figuroval jako významný činitel.

erbovní pověst - tradovaný příběh vysvětlující původ erbovního zname­ní (** Pernštejn).

eskarpa - vnitřní stěna příkopu, většinou vyzděná či oplentovaná. Často ji tvoří pata hradby.

externí fortifikace (opevnění) -vnější opevnění hradů mimo rámec souvislého hradebního prstence. Především se jedná o vysunutá (s hra­dem spojená koridorem) a předsunutá opevnění (samostatná).

fale (něm. Pfalz) - palác, přeneseně opevněné sídlo německých panovní­ků. U nás je známá fale Fridricha Barbarossy v Chebu.

Feudum (lat.) - léno

fiala - kamenický výzdobný a plastic­ky zdobený element ve tvaru štíhlého jehlance, jenž svisle vyrůstá z některých prvků architektury (vnějších pilířů, štítů apod.).

flankování - boční postřel úpatí hradby, odkud vychází zteč obléhate­lů. Umožňují ho vystupující pevnost­ní prvky (věže, bašty, bastiony, ron­dely) ať již ze střílen, ochozů, či dělostřeleckých komor a plošin.

fořt, fořtovy pevnostní systém - sa­mostatná pevnost v předpolí hlavní pevnosti, která bránila přiblížení nepřítele a oddalovala jeho dělostřelecká postavení. Radou fořtů byly vybaveny v 19. století tzv. fořtové pevnosti. K nejznámějším patřil proslulý Verdun, u nás jsou zachovány některé fořty kolem Olomouce.

freska (al fresco) - nástěnné malby na vlhké omítce. Reakcí s vápnem získaly barvy trvanlivost a jas. Způsob malby al secco se vyznačuje malbou na suché, vyzrálé omítce.

fronton - štít, také štítový útvar nad okny (suprafenestra) a portály (sup-raporta). V období vrcholného baro­ku se vlnil nebo byl rozlomen a jeho střední části chyběly.

fundace - založení, odtud fundátor zakladatel, alespoň poskytující finanční prostředky.

ganerbenburg - německý výraz pro hrad více majitelů, stavebně mezi ně rozdělený (samostatné paláce, věže, případně i nádvoří).

geofyzikální průzkum (prospekce) - zkoumání podpovrchových situací povrchovým měřením s použitím geofyzikálních metod («•" Odborný zájem...).

grisailová malba (fr. grisaille) - mal­ba v šedých odstínech imituje štukovou výzdobu.

grotta - umělá jeskyně, mnohdy v zámeckých parcích a zahradách.

haťování - zpevnění povrchu komunikace otepmi či rohožemi z větvoví.

hláska - hlavní útočištná věž hradu, bergfrit.

hlavní (korunová) římsa-vystupující vodorovný prvek, který odděluje zeď stavby od podstřeší.

hřeben - padací mříž uzavírající bránu.

hřebínek - vytažení maltového štuku na hranách kleneb místo žeber. Od­tud ne zcela přesný výraz hřebínková klenba. Přitom jde o klenby křížové, hvězdové, výsečové ad. s hřebínky.

hypocaustum (lat.) - teplovzdušné vytápění.

ikonografie - srovnávací nauka o zobrazování, původně určena náboženským tématům. Termín se přenesl i na další náměty ideologie a hmotné kultury, v tomto případě panská sídla.

iluzivní malba - vytvoření prostorového či reliéfního dojmu malbou.

indikační skica - kresebně zachycené geodetické měření parcelace v rámci realizace tzv. stabilního katastru. Intravilány byly prováděny většinou v měřítku 1:1440, extravilány 1:2880.

intabulace - zápis majetkových převodů do zemských desek (lat. tabulae terrae).

intravilán - zastavěné území sídliště (obce), opak extravilánu.

inundace - plochá niva podél vodního toku, záplavové území.

iónský řád, sloup, hlavice - viz architektonické stavební řády.

johanité - rytířský řád špitálu sv. Jana Jeruzalémského (schválen papežem roku 1113) poskytoval nejprve péči nemocným poutníkům, od roku 1154 významná vojenská síla v boji proti muslimům. Po přesídlení na Maltu se nazýval Řádem maltézských rytířů. V Evropě měl mnoho statků spravovaných z řádových komend (viz též heslo komenda).

kalibrace - z více významů zde určování míry a časové řady.

kamenická značka - „podpis" kameníka v podobě symbolu na opracovaném kameni. Sloužil k evidenci výkonu kameníka pro výpočet odměny.

kapitulní síň - prostor středověkých církevních institucí (mj. klášterů) pro shromažďování členů instituce (kapituly, konventu).

kamer - románské a raně gotické okrouhlé či polygonální hřbitovní kaple s kostnicí (ossariem) v suterénu. Z Podunají pronikly na jižní a jihozápadní Moravu.

kartuše - různotvará mírně vypuklá plocha vzniklá z heraldického štítu se zdobeným rámcem. Ornamentál­ně bohatší se zavinutými okraji se nazývá rolverk.

kastel - pravidelná hradní stavba s více věžemi (hlavně nárožními).

kastelán - správce zeměpanského hradu a k němu příslušného území, později purkrabí.

kastelologie (lat. castellologie) -nauka o středověkých opevněných sídlech.

kasematy - účelové rozměrné dutiny převážně v novověkých opevněních. Jde především o palebná postavení, spojovací chodby, ale také magazíny (sklady, zbrojnice, prachárny).

katapulta - metací stroj podobně jako balista využívající energii zkroucených lan, ale střelou je šíp rozměrnější než kopí (kůl, kláda).

kazeta - prvek členící tzv. kazetové stěny a stropy. V renesanci převážně dřevěné s malovanými a plastikami zdobenými vpadlými výplněmi, v historizujích slozích 19. století někdy provedené ve štuku. Celkové pokrytí stěn a stropů dřevěnými obklady se nazývá táflování.

kládí (břevnoví) - vodorovný prvek spočívající na nosných svislých podporách (sloupy, případně pilíře) a spojující je.

klasicismus - slohové období charak­terizované návratem k tvarosloví antiky a renesance. Následuje po baro­ku a trvá zhruba od poslední třetiny 18. do poloviny 19. století. Jeho modifikacemi jsou luiséz (podle fran­couzského krále Ludvíka XVI.) a empir (podle císařského období Napoleona I.).

klenák - článek klenebního oblouku ve tvaru klínu, může být funkční, ale i jen dekorativní (štukový). V rene­sanci představuje díl bosáže portálů. Zvýrazněný klenák ve vrcholu klenby  je hlavním klenákem či svorníkem.

klenba - stavební útvar roznášející svislé zatížení do nosných zdí. Podle tvaru rozeznáváme řadu druhů kle­neb, které se časem vyvíjely a zploš­ťovaly (placky, klenby zrcadlové), čímž se snižovala stavební výška podlaží. Hrany kleneb byly ve starším období podpírány a zvýrazněny ka­mennými žebry, v renesanci jen vyznačeny štukovými pásy a maltovými hřebínky.

klíčová střílna - střílna, jejíž výstřelný otvor má tvar průřezu klíče. Střílny jsou běžným termínem a jejich označování je natolik výstižné, zeje slovníček dále pomíjí.

kolonáda - zastřešené a do stran otevřené průchozí sloupořadí.

komenda - obytná stavba rytířských řádů, sídlo řádového správce příslušných statků - komtura (komendátora). Komenda bývá opevněna a vázá­na na kostel.

komorník, podkomoří - správce fi­nancí (komory) správního celku.

komunikační schéma - způsob vede­ní komunikací. Byl ovlivněn proměnami zástavby, funkcí jednotlivých objektů a řešením přístupu. I ten se měnil a přizpůsobovalo se tomu opevnění a prvky, které s trasou komunikace souvisely (brány, přihrádky, předbraní, mosty, rampy, ale i celá předhradí). Význam vnitřních ko­munikací je možno sledovat podle jejich úpravy (dlažba, štětování i haťování) a frekvence nálezů z podpovrchových výzkumů.

kondotiér - nájemný válečník vstupující do služby s vlastním vojenským oddílem.

koncha - klenba tvaru poloviny kupole (vrchlíku).

kontravalace (kontravalační opevnění) - souvislá fortifikace obléhacího ležení na straně k hradu, která bránila obléhatele před výpady obléhaných. Opak cirkumvalace.

kontreskarpa - vnitřní líc vnějšího obezdění (svahování) příkopu. Nalézá se proti eskarpě - vnitřní obezdívce, často přímo proti hradbě.

konvent - sbor řeholníků určitého kláštera, používá se i pro označení konkrétní duchovní instituce.

konzola - kratší kamenný nosný článek vyčnívající ze zdi a podpírající římsy, balkony, ale i klenební články (žebra, přípory).

kordonová římsa - vodorovný prvek vystupující z líce průčelí a oddělující jednotlivá podlaží. Přízemí od podnože stavby odděluje římsa soklová.

koridor - spojovací chodba, průchod, přeneseně úzká, komunikačně využitá soutka (ulička) spojující dvě brány.

korintský řád - sloup, hlavice - viz architektonické stavební řády

krakorec - vesměs stupňovitě se zmenšující kamenný podpůrný prvek, který vystupuje z líce zdiva a nese arkýře, ochozy a balkony.

kružba - kamenný kroužený architektonický článek, výplň oken a výklenků (slepá kružba).

kulisová brána - brána vytvořená v prosté zdi a bohatě reliéfně a jinak pojednaná a zdobená.

kupole (kopule) - půlkulová klenba nad okrouhlým či polygonálním půdorysem.

kurtina - úsek hradby mezi aktivními obrannými prvky (věžemi, baštami, bastiony).

kuruc - označení účastníka protihabsburských povstání v Uhrách z druhé poloviny 17. a počátku 18. století. Odvozeno od vzbouřených uherských křižáků z počátku 16. století.

landfrýd - zemský mír, přeneseně územní spolky (shromáždění) uzavírající dohody a vyhlašující pod sankcemi období míru.

laterální - boční, přilehlý.

léno (lat. feudum) - statky a důchody poskytované leníkovi, manoví (vazalovi) propůjčovatelem za určitý závazek, jinak nesvobodné zboží (opak alodu).

lizéna (lezena) - svislý vystupující pás členící zeď, od pilastru se liší tím, že nemá patku ani hlavici.

lodžie (it. loggia) - arkádový ochoz, chodba otevřená arkádami.

loch - drobné dutiny vyhloubené ne­bo vylámané v podloží a pospojované průchody.

lokace - plánovité vysazení sídliště (města, vsi). Od toho je odvozeno sloveso lokovat znamenající vysadit, založit, a funkce lokátora - osoby pověřené organizací této činnosti.

loštícký pohár -jeden z typů keramiky vyráběné v 15. a zčásti v 16. století v Lošticích. Vyznačuje se úmyslně hrubým povrchem s puchýřky a přepálením až slinutím hmoty vysokou teplotou.

lucerna - v architektuře převážně prolamovaný válcovitý (polygonální) nástavec kupole nebo střešní báně.

luiséz - sloh francouzského původu z konce pozdního baroku a velmi raného klasicismu nazvaný podle Ludvíka XVI. (1774-92), ale formující se již před jeho nástupem na trůn.

luneta - půlkruhová či segmentová plocha vymezená výsečí na stěně. Nesprávně se jí označuje celá kle­nební výseč. Lunetami projmuté římsy se nazývají lunetovými. V opevňování se rozumí lunetou srpovitý, později lomený násep připojený k linii fortifikace nebo uzavírající její kout.

man - služebná, ale jinak svobodná osoba odměňovaná držením léna (manství), leník.

mansarda - místnost využívající odstupňovaného prostoru mansardové střechy nazvané podle francouzského architekta J. H. Mansarta (1646-1708)

manýrismus - slohové období přechodu mezi renesancí a barokem vyznačující se formalismem v užívání tvaroslovného aparátu.

mazanice - jílová směs s plnivem (řezanka, plevy) používaná k omazávání a omítání dřevěných staveb a proutěných stěn, někdy jako nabíjená (pěchovaná) výplň mezi dvě stěny.

medailon - v architektuře kruhový nebo oválný ozdobný útvar s reliéf­ním (výjimečně malovaným) zobrazením výjevu, osoby apod.

mobiliář - vnitřní vybavení sídel nesouvisející se stavbou (nábytek, umělecké předměty apod.).

monumentální řád - viz vysoký řád.

morfologie - tvarosloví, systém utváření.

motte (počeštěné mota, něm. Turmhůgel) - sídlo na uměle navršeném pahorku či výrazně přisypané přirozené vyvýšenině. Termín pochází z Francie, kde byl tento způsob stavby drobných sídel běžný.

nika - půlválcové vybrání ve zdivu zakončené klenbou poloviny kupole (konchou), někdy ve tvaru mušle, výklenek.

novogotika (neogotika) - romantické uplatnění gotického tvarosloví a prvků v první polovině 19. století. Podobně neorenesance používaná od poloviny století.

oblouk - podstata klenby místností a otvorů. Vedle půlkruhového je i oblouk stlačený (eliptický) a segmentový (plochý), dále lomený (hrotitý, ostroluký) a mnoho speciálních (oslí hřbet, drapériový, tudorský ad.). Viz též arkáda.

okenní terčík - kruhová skla zasazovaná v oknech do olověných obrouček. opyš - konec ostrožny spadající do údolí.

oratoř - oddělené a mnohdy vyvýšené místo v kostele pro panstvo a řeholníky (v klášterech). Srov. tribuna. 

ortogonální - pravoúhlý (např. půdorys, uliční síť města)

oslí hřbet - tvar oblouku, jehož jednu polovinu tvoří křivka vypuklá a vydutá (konvexně-konkávní).

ostění - okraje zdi vymezující okna a dveře, které jsou do nich osazeny. V gotice a renesanci jsou převážně složená z kamenných architektonických článků tvořících navenek šambránu nebo portál. palác - hlavní obytná a reprezentační budova hradu (zámku), ale také honosný dům aristokracie ve městech. Kratší palác s výškou přibližně shodnou s delší stranou nebo o něco větší se nazývá věžovitým palácem. Dominantním palácem se vyznačují tzv. palácové dispozice («" Nástin vývoje hradů).

palazzo in fortezza - S. Serliem před rokem 1550 zformovaný typ čtyřkřídlého zámku (paláce) s nárožními pavilony ve tvaru ostroúhlých bastionů. Blokový palác bez těchto fortifikačních prvků a určený pro venkov se příznačně nazývá palazzo in villa.

palisáda - masivní ohrada ze zaostřených kůlu.

parapet - poprsní zídka (oken, zábradlí, ochozů), poprsník.

parkán - podlouhlá plocha mezi hlavní hradbou a parkánovou zdí zdvojeného fortifikačního pásu hradů a měst.

parter - rovinná část zámeckých zahrad členěná záhony (případně též skromnějšími broderiemi), travnatý­mi palouky, vodními plochami a mezilehlými stezkami, cestičkami a dalšími sypanými plochami.

pasparta - v omítce rytím nebo ba­revně vyznačené rámování otvorů a ploch.

pastoforium (též sanktuář) - schránka (výklenek či drobná architektura) na hostie v kněžišti kaplí a kostelů. 

patrocinium - zasvěcení kostela určitému světci či události nebo symbolu (později).

patronát (patronátní právo) - práva a povinnosti ke kostelu (církevnímu úřadu), které měly osoby, rody a instituce. Původně se odvíjel od práv zakladatele (fundátora), ale byl zcizitelný (přenosný). K právům patřilo právo podací, tj. jmenovat správce (např. faráře), a možnost podílet se na výnosech.

pavilon - drobná jednoprostorová zahradní architektura (původně francouzsky stan), ale také vystupující blokové části zámeckých budov (vymezené většími nebo výškově převyšujícími rizality).

perlovec - druh pásového ornamentu (astragal) zdobený oblými vypouklinami (perlami).

peron - zvýšená zděná nástupní plocha (terasa) podél obsluhovaného objektu (budovy, ale též kolejiště).

piano nobile - šlechtické (vznešené), obvykle první patro (druhé podlaží) zámků s reprezentačními a obytnými místnostmi panstva. Vedlejším a provozním potřebám sloužilo piano domesticale (služebnické patro).

pilastr - svislý stavební prvek převážně napodobující přízední polopilíře a vyznačující se většinou patkou a vždy hlavicí. Prostupují jedním, nebo více patry (vysoký pilastrový řád), mohou být zdvojené nebo srůstají (svazkové pilastry).

plaňka - fošna. Zahrocená se používala na hrazení.

plášťová zeď, hradba - označení hradby navíc obepínající stavení s vlastními samostatnými konstrukcemi (např. věž). Termín (též obalová zeď) se používá i pro obvodní zeď hradu, k níž jsou přistavěny budovy, které hradbu nepřevyšují. Vyznačuje se tak typ hradu s plášťovou zdí (•* Nový Hrádek).

plenta - obezdívka náspů a teras či tenká přizdívka ke staršímu zdivu.

podesta - rovná plocha mezi dvěma rameny schodišť, odpočívka.

polosloup, polopilíř - konstrukční a členící (nefunční) svislý prvek vystupující z plochy zdi oble (polo­sloup, též z pilíře), nebo pravoúhle (polopilíř - varianta mělčího pilastru).

portál - architektonicky pojednaný vstup či vjezd. Je-li rámován pólosloupy a nadpražní římsou (kládím), jde o portál edikulový. Nástavce (supraporty) obsahují často nápisy a erby majitelů či stavebníků.

polygonální - na půdoryse mnohoúhelníka, přeneseně mnohostěnný, víceboký.

postament - podnož (např. hranolová pod sloupky).

prejzy - korýtková pálená krytina kladená vlnovkovitě a spojovaná maltou

presbyterium - vystupující prostor kostela (kaple) s oltářem, kněžiště.

prevet - středověký záchod.

průvlak - masivní nosník (trám) v ose místnosti podpírající konstrukci stropu.

předbraní - nevelká opevněná plocha před hlavní bránou, na rozdíl od barbakánu nebývá od hradby sídla oddělena příkopem.

předhradí - opevněná plocha navazující na jádro hradu před nebo pod ním. Obsahuje především budovy související s hospodářsko-provozní-mi potřebami hradu.

předzámčí - plocha přihrazená k zámku s provozní a obslužnou funkcí. V případě vzniku zámku přestavbou hradu mnohdy na místě předhradí.

přetínání prutů (profilace) - způsob tvarování profilace kamenických článků (hlavně ostění) charakteristický pro pozdní gotiku.

přihrádek - neširoká, k hlavní hradbě přihrazená plocha využitá též komunikačně, širší parkán.

přípora - přízední podpěrný článek klenebních žeber ve tvaru polosloupku či třičtvrtěsloupku. Tvoří-li ho několik prutů, jde o svazkovou příporu.

purismus - ve druhé polovině 19. století památkově rekonstrukční směr usilující formálně o čistotu (purus je latinsky čistý) při uvádění památek do původního stavu. Důsledkem byla bezdůvodná likvidace mladších úprav a staveb a svévolné (voluntaristícké) dotváření (<* Bou-zov).

purkrabí - název pochází z německého Burggraf. Byl velitelem hradní posádky a správcem hradu, případně jeho panství.

pylon - forma pilíře na obdélné základně se šikmými stěnami.

ravelín - trojúhelný vnější prvek bastionové soustavy v příkopu před kurtinou mezi bastiony.

redispozice - změna půdorysného uspořádání (přestavbou).

revindikace - zpětné získání uchvácených zeměpanských statků.

rezidenční dvůr - jinak dvorec. Ohrazený nebo lehce opevněný dvůr, nejjednodušší kategorie středověkého sídla šlechty (<" Nástiny vývo-je).

rizalit - z průčelí mírně vystupující část stavby. Na rozdíl od křídel má velmi velmi krátké boky bez oken, nanejvýš s jedinou okenní osou.

rohy (něm. Hornwerk) - barokní fortifikační prvek ze dvou půlbastionů spojených kurtinou, v níž byla často umístěna brána.

rokoko - někdy používaný název pro pozdní dekorativní barok. Na Mora­vě se prakticky neuplatnilo, ve Slezsku pod pruským vlivem ojediněle. Návrat ke zdrobnělým formám výzdoby interiérů ve druhé polovině 19. století je tzv. druhým rokokem.

románská renesance - uplatnění některých prvků, které hmotností a utvářením připomínají románské tvarosloví na renesančních, převážně raných stavbách.

rondel - obecně stavba s okrouhlým půdorysem, v pozdní gotice a rané renesanci nízká, většinou sypaná bašta s plošinou pro děla (předchůdce bastionu).

rotunda - obecně válcová zděná stavba, název se používá pro takto utvářené, především předrománské a románské kostelíky. Nezaměňovat s okrouhlou hřbitovní kaplí kostnicí - karnerem.

rozeta (roseta) - růžice, plasticky pojednaný stylizovaný okrouhlý ornament, také kruhové gotické okno s kružbami.

rozvilina (rozvilinový ornament) -viz akant.

rustika - bosáž s jednoduchým tvarem čelní strany, od baroku provádě­ná převážně v maltovém štuku. Pásová rustika pozůstává z vodorovných pásů oddělených úžlabími. V renesanci je používaná na ploše rytá sgrafitová, ale také rýsovaná rustika.

řád německých rytířů - Rád bratří špitálu Panny Marie Němců v Jeruzalémě. Vznikl v Akkonu roku 1198, ale své úsilí napřel do Prus, kde se vytvořil řádový stát. U nás měl statky do počátku 15. století, počátkem 17. století získal ** Sovinec.

sála terrena - přízemní, někdy arkádou otevřená velká místnost související se zahradou. Byla buď součástí hlavního křídla zámku nebo samostatným objektem.

sdružené okno - okno se dvěma nebo více otvory s mezilehlými sloupky a stojkami.

sedile (sedilie) - sedátko ve výklenku zvýrazněném orámováním architektonickými články.

sedlový portál - ostění obdélného otvoru s konzolkami v horních koutech.

sgrafito - dekorativní výzdoba stěn proškrabávaná (rytá) ve vrchní omítce na spodní tmavou vrstvu. Nejběž­nější je imitace bosáže (sgrafitová rustika), často i figurální, ornamentální a vegetabilní (rostlinné) motivy.

sklepní šíje - šikmo klesající, větši­nou klenutý prostor přímého scho­diště nebo rampy do suterénů.

sklípková klenba - složitý systém většinou čtyřbokých kápí (sklípků) hluboko vpadlých mezi nosnými hrana­mi. Kvůli podobě s brusem diamantů se dříve užíval termín diamantová. Jsou-li sklípky mělké s plochým dnem, jedná se o klenby hranové. Do vrcholné renesance se přeneslo jen vytažení hran do hřebínků (hřebínková klenba).

skulptura  - trojrozměrný umělecký výtvor zhotovený odebíráním hmoty, druh plastiky.

sokl - rozměrná, někdy sešikrnená podnož (budov, věží).

solitér - věc či záležitost osamoceného, případně ojedinělého výskytu.

soutka - úzká ulička mezi dvěma zdmi (budovami), otevřený koridor.

stabilní katastr - soupis a mapování pozemků k daňovým účelům prová­ěné na Moravě v letech 1824-51

stavební huť - středověký stavební podnik soustřeďující náročné profese (hlavně kameníky).

stratigrafie - archeologicko-geologická metoda hodnotící vrstvení a umožňující vyhodnocením sledu vrstev relativní datování, a jejich ob­sahu mnohdy i absolutní datování.

substrukce - dolní část zdiva, případ­ně základy. Využití starších substrukcí ovlivňuje půdorysný rozvrh přesta­veb.

suprafenestra - zdobená plocha nad šambránou okna završená římsou či frontonem.

supraporta (nadpraží) - obdoba suprafenestry, ovšem nad portálem.

světlík - otvor v supraportě nad portálem. Slouží k osvětlení jinak temné chodby.

svorník - tesaný (i zdobně) kámen ve vrcholu žebrových kleneb, ale též vrcholový klenák portálů a ostění oken.

systematické obléhání - dlouhodobé obléhání hradu (pevnosti), při němž bylo využito stálých postavení pro obléhací stroje a palné zbraně, pevnůstek (obléhacích bašt), opevněných táborů, podkopu a přibližovacích objektů (klikatých zákopů, chodeb apod). Jeho vývoj počíná v pozdní gotice a dokonalosti dosahuje v ba­roku.

šambrána - vnější zdobné rámování okenních otvorů.

šíjová bašta - obranný element hradů v ostrožných polohách. Stojí na šíji před hradem mezi příčnými příkopy.

špaleta - stěna výklenku otvorů (oken, dveří).

štětování - úprava povrchu cesty drobným kamenem (štěrkem).

štítová zeď - mimořádně masivní hradba položená na straně ohrožení a clonící nádvoří a budovy hradu. Prvek podunajského původu je natolik výrazný, že vyvolal zařazení hradu se štítovou zdí do typologické škály. Zeď přitom musí pocházet z časové vrstvy 13. století. Zástupci mladší vrstvy z 15. a počátku 16. století býva­jí předsunutou záštitou před dělostřelbou.

štuková výzdoba (štuky, štukatura) -plastická ornamentální a figurální výzdoba stěn, stropů a členících prvků (pilastrů, říms, portálů ad.). V interiérech je zhotovována na bázi sádry, venkovní štuky jsou maltové.

táflování - obklad stěn a stropů v místnostech dřevěnými deskami, mnohdy profilovanými a vyřezávaný­mi.

taras - zeminou dosypaná opěrná zeď, ve vojenství též přenosná štítová konstrukce ze dřeva, někdy otočná na horizontálních čepech. Kryla obránce valů, ale i obléhatele a stáva­la za ní lehká děla - odtud jejich ná­zev tarasnice.

templáři - řád templu (chrámu) Šalomounova. Založen po roce 1118 v jeruzalémé k ochraně poutníků do

Jeruzaléma, zlikvidován francouzským králem Filipem Sličným v roce 1312. Také templáři měli v Evropě množství statků a komend.

teplovzdušné vytápění - na cihlových klenutých pasech topeniště se nahří­valy kamenné valouny, přes něž po uhašení ohně proudil vzduch do kanálů v podlaze a kamennými kruhovými výpustmi do místností (<* Rok-štejn).

terakota - režné (neglazované) výrobky z pálené hlíny, někdy se tak prefabrikovaly architektonické články.

tordování - vinutí. Jakoby zkroucená profilace sloupů a patek prutů příznačná pro pozdní gotiku a tzv. románskou renesanci.

toskánský řád (sloupky, hlavice) - viz architektonické stavební řády.

trakt - prostor vymezený nosnými zdmi, též ucelená řada místností stejné šířky.

tribuna (empora) - vyvýšený, většinou podklenutý prostor v zadní části kostelní lodi, z něhož sledoval boho­služby vlastník kostela s rodinou.

triumfální oblouk - vítězný oblouk, v kostelech architektonicky pojednané spojení lodi kostela s kněžištěm.

trnož - štíhlá podnož. Srov. sokl.

tulej - násada kovového nářadí a zbraní s rotační dutinou pro vsazení dříku (rukověti, ratiště kopí, šípu). Opačným způsobem upevnění je trn.

tvrziště - terénní pozůstatky (valy, příkopy, pahorek obytné části) po zaniklé tvrzi. Podobně bylo hradiště pozůstatkem po hradě, přeneseně se však užívá pro slovanské a raně středověké hrady ze dřeva a hlíny (též hradisko).

tympanon - plocha sevřená rámem štítu, nebo v nadpražích portálů, mnohdy plasticky ztvárněná.

typologie - pomocná klasifikace a třídění staveb, ale i výzdobných prvků, architektonických článků a hmotné kultury vůbec (poslední zejména v archeologii).

veduta - prospekt města, architektury, krajiny. Rozumí se především jako historický.

věžice - štíhlý útvar na čtyřhranné, polygonální a zaoblené podstavě, jenž vystupuje z líce zdi a nepřevyšuje ji. Většinou byla plná nebo zčásti plná.

vlys - pásová plastická výzdoba. Užívá se v již v románském slohu (obloučkový, pilovitý, zubořez ad.). Srov. architektonické stavební řády.

voluptuár - doslova radostník, uměle zformovaná část krajiny s romantickými stavbami a zámečky pro občasný pobyt (francouzsky maison de plaisance).

voluta - spirálová závitnice, zakončuje např. konzoly a hlavice iónských sloupů (viz architektonické stavební řády).

vrchlík (koncha) - kulová úseč, tvar se užívá pro zaklenutí okrouhlých nebo téměř čtvercových prostorů.

vřetenové schodiště - točité, šnekové schodiště se schody vetknutými do středního sloupu. Těleso může být válcové, ale i hranolové a schodiště se přitom spolu se stěnami pravoúh­le zalamuje. 

výseč (klenební) - boční pronik valene klenby menšího rozpětí klenbou větších rozměrů. Objevují se v gotice nad výklenky, v renesanci (téžjako koutové) a baroku (ve tvaru segmentu) převažovaly. Nepřesně luneta, jíž je jen plocha vymezená výsečí na stěně.

vysoký, též kolosální řád (sloupoví) -nepatří k antickým řádům, byl vytvořen v Itálii v 16. století z klasického tvarosloví, ale jeho sloupy prostupovaly více nebo všemi podlažími.

zániková vrstva - ve stratigrafii archeologických výkopů vrstva příslušná období zániku sídla, obvykle propálená požárem, který byl důvodem zániku.

zemnice - do podloží zapuštěné obydlí většinou dřevohlinitého provedení, jehož střecha vyčnívá nad úroveň terénu. V polozapuštěném provedení jde o polozemnici.

zemské desky - veřejné knihy sloužící zápisům o převodech svobodných statků. Na Moravě byly souvisle vedeny po reformě zemské správy Karla IV. pro čudy (soudní obvody) olomouckou a brněnskou od roku 1348.

zhlaví - přečnívající části konstrukcí, většinou za účelem ukotvení a uložení (trámů, mostů apod.).

žebro - kamenný tektonický prvek, jenž nese klenby (hranu i plochu). Opírá se o přípory, konzoly, nebo ostruhou či přímo zabíhá do zdi. Má nejrůznější průřez (obdélný, čtvercový, klínový) a je většinou, v gotice zvlášť bohatě, profilovaný. Hlavně pozdní gotika používala cihlové tvarovky nebo terakotu s převažující výtvarnou funkcí.

Všechna práva autorů a vlastníků práv vyhrazena
Copyright © 2005 Jan Barvínek